Rokle – už ji konečně zpřístupněme!

Když jsem se v létě procházel v líšeňské Rokli, vzrostlá tráva mi připomínala horské pastviny. Na chvíli jsem se zasnil a jako bych viděl v dálce salaš a stádo ovcí anebo – pod vlivem reklamy – fialové alpské krávy… Pak jsem se ovšem probudil a uvědomil jsem si, že jsem uprostřed sídliště, kde se stáda asi nikdy pást nebudou, ale zato by tento skvěle položený prostor mohl už dávno sloužit líšeňským občanům.

Při vzpomínce na megalomanské plány ČSSD s modely jezírek jsem byl konsternován, jak málo se tady za poslední 4 roky udělalo. V lednu 2011 v Líšeňských novinách náš starosta vyhlásil svůj program na volební období 2010-2014, který obsahoval i realizaci první fáze projektu Rokle, vlajkové lodi svého programu: „revitalizovat zeleň, vybudovat parkové cesty, inline dráhu a dětská hřiště, osadit park lavičkami a koši na odpadky“. Výsledkem je louka a do místa, kde měla stát dětská hřiště, teprve nyní najíždějí bagry. Čtyři roky se jen vedou diskuze a připravují projekty, což se ovšem dělo už i v minulém volebním období.

Podle mého názoru je třeba opustit megalomanské představy, které tento projekt dlouho doprovázely a zdržely, a co nejdříve zpřístupnit podstatnou část Rokle s prostředky, které jsou nyní dostupné. Nejvhodnější je vytvořit lesopark jako oázu klidu, dětská hřiště a případně další prostory pro sportovní, kulturní či společenské akce. Je nutné myslet nejen na náklady na zřízení parku, ale také na jeho následnou údržbu. Najdou-li se další prostředky v budoucnu, je možné prostor dále rozvíjet.

Přál bych si, aby Rokle sloužila už nám, ne až našim vnukům.

Martin Příborský